Odpovědnost za vzdělání je pro mě zřetelnější ohlédnutím do historie. První republika, dvacátá a třicátá léta 20. století. Obrazy pro literární dílo Študáci a kantoři, pro filmová díla Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Vidím učitele jako osobnost, která je respektována žákem, rodičem a společností vůbec. Tato váha slov, chování a hodnocení má samozřejmě výhody i nevýhody. V každém případě bylo podle mě v té době jasné, že za vzdělání jednoznačně odpovídá škola. Rodič, často bez úplného základního vzdělání, byl veden školou a jejími učiteli. Vnímám pouze dvě polohy rodiče: neutrální postoj nebo souhlas a podpora „aby z něj/ní něco bylo, že, pane učiteli/profesore“.
Pak role učitele v období po druhé světové válce seskočí z žebříčku k dělnické třídě, koneckonců právě ona byla rozhodující silou komunistické beztřídní společnosti, a s tou se nikdo do křížku pouštět nemohl. Pomalu pak role učitele slábne – učitel byl respektovaný dále, ale všichni si byli rovni.
Uspořádání „sil“ se ostře proměnilo hlavně zlomovým rokem 1989.
Dnes? Ve společnosti přetrvává jakési ladění, že rodiče mají často klíčovou úlohu v zajištění základních životních potřeb a vzdělávání zajišťuje školství, tedy školka a pak škola. Zároveň mají ovšem mnozí jasnou představu, jak to má škola dělat. A vlivem mnohých předpisů, často nadnárodních, jako je např. GDPR, všelijakých ochran osobnosti a téměř módních vln týkajících se barvy pleti, počtu a názvu pohlaví a podobně, se kompetence role učitele a jeho možnosti ovlivňovat podle své představy vývoj žáka STÁLE ZMENŠUJÍ. Narůstá ale možnost rodiče projevit snadno a s velkou vahou svůj názor – škola a učitel musí mít celou řadu rodičovských souhlasů, aby mohl učitel plnit svou představu o vzdělávání svěřených žáků.
Nějak se nám to zamotává. Učitel a škola tedy v povědomí společnosti zodpovídá, zároveň klesá jeho schopnost se sám rozhodnout a konat, co považuje za prospěšné a potřebné pro toho kterého žáčka. Když je učitel nadšený a tvořivý, snadno narazí na bariéru předpisů a nutných souhlasů. Takže může být tvořivý v rámci mezí, které mu určují lidé, kteří vůbec nemusí chápat, jak učitel smýšlí, co sleduje za cíl.
Když se dokonce chce učitel nebo škola pustit do něčeho nového, byť jinde ve světě či v republice osvědčeného, může je chybějící souhlas rodičů zastavit či natolik unavit, že myšlenku opustí. Kolikrát budete zkoušet ukazovat na obloze ve vámi vylepšeném dalekohledu nové souhvězdí, když ostatní vrtí hlavou, že takové souhvězdí neexistuje a dívají se přitom do stářím zažloutlé mapy hvězdné oblohy? Dvakrát? Třikrát? Přitom se díváte, jak vítězí „nic moc, ale znám to, taky jsem tím prošel a MÁM TO POD KONTROLOU“ nad „to by mohlo být zajímavé, budu pozorovat své dítě, jak to na něj působí, ačkoliv to sám neznám“.
Tedy mi to celé připadá jako začarovaný kruh: děti ze současné školy převážně nadšené nejsou, rodiče rádi vnímají zodpovědnost školy za vzdělání jejich dětí, učitele přitom oklešťuje a vysává bující byrokracie a potřeba získávat čím dál častěji souhlas rodičů.
Může tedy přijít změna zevnitř? Může prozřít někdo uvnitř tohoto čarokruhu a způsobit revoluci? Snad největší šanci mají podle mého rodiče. Volbou školy, volbou formy vzdělávání, odvahou vykročit z vyježděných kolejí a dopřát svobodu volby cesty svým dětem.
Komentáře nejsou povoleny.