Jsem otcem celkem pěti dětí. Podle mého vnímání mám s nimi se všemi jeden společný cíl. Nejen se svými dětmi, ale se všemi ostatními lidmi, se všemi ostatními živými citlivými bytostmi – všichni chceme být šťastní.
Pro mě je jednou z podmínek pro štěstí věnovat se takové činnosti, která mi přináší radost, ladí s mým přesvědčením o smyslu oné činnosti. Celá řada činností klíčí, roste, vzkvétá a zraje s množstvím zkušeností a znalostí. Některé činnosti potřebují jen nějaký základ a pak jim prospívá víc nezatíženost vědomostmi a věděním obecně.
Základní vzdělání může být odrazovým můstkem ke štěstí. Pro někoho ke krátké cestě směrem k manuální práci, pro někoho k dlouhé a náročné cestě přes a na další stupně škol, teprve potom do praxe. I tak je třeba respektovat, že není nezbytnou podmínkou pro šťastný život. Po mnoho tisíc let lidstvo hledá definice, pravidla, návody týkající se štěstí. Kdyby základní vzdělání nebo vzdělání obecně bylo nutnou podmínkou ke štěstí, lidstvo by dávno vyhynulo smutkem a nemocemi z něj plynoucími. Prožil jsem snad první pocit životního štěstí až na základní škole? Váže se štěstí z překonané nemoci, z nově narozeného života, z blízkosti milovaných lidí na naše vzdělání? Ty nejintenzivnější prožitky štěstí jsou nepřipoutané k čemukoliv. Jak odeznívají, dostává prostor rozum a hodnotí, škatulkuje, vysvětluje a hledá algoritmus návratu k onomu štěstí. Těžko sám sobě přiznává, že bloudí, těžko se smiřuje s faktem, že se snaží uchopit a popsat něco, co jej převyšuje. Mnohý rozum se stane vůdčí silou celého života a zcela zaslepí další okna, kterými lze svět pozorovat a vnímat. Pak je vzdělání nenahraditelné, v první řadě to základní.
Základní vzdělání by tak jako tak nemělo být čekáním na štěstí v pozdějších fázích života. I doba získávání základního vzdělání by měla být šťastným obdobím. V našich společenských a kulturních podmínkách k tomu máme v drtivé většině případů ty nejlepší předpoklady – hojnost potravy (ač si to neuvědomujeme či nepřipouštíme), kvalitní zázemí (krásnou zemi, dostatečné, pěkné či luxusní bydlení, vysokou úroveň infrastruktury, dopravy, kultury, technologií) včetně rodičů schopných zajistit dobrou či vynikající úroveň plnění našich potřeb (jen naše nároky rostou rychleji než schopnosti). A přece celkový pohled na návštěvníky klasických základních škol nepůsobí jako přehlídka šťastných lidí ve věku od šesti do patnácti let.
Možná se i tohoto stavu ve školách týká jedno všeobecné společné zapomenutí – jak málo k životu člověk opravdu potřebuje. Jak rychle klesají nároky na potřeby, tak rychle se zvětšuje prostor pro štěstí. Aneb prastaré jak málo člověku stačí ke štěstí.
Vzdělaných lidí vidím kolem sebe celou řadu. Vzdělání i praktické činnosti a profese se čím dál více specializují, tím se objevuje více a více specialistů, profesionálů, odborníků. Šťastných lidí potkávám mnohem méně. Štěstí jim dokážu přečíst z tváře, o vzdělání ve šťastné tváři v tu chvíli není ani zmínka.
Kéž je tedy období navštěvování základní školy, lépe snad získávání základních poznatků a dovedností, pro naše děti obdobím radostným, šťastným a kéž jsou tak naladěny pro přirozené pokračování života dalšími šťastnými kroky směrem, který si samy vyberou.
