Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Spolužácký smutek. Role „ostatních“

Náročný den, fyzická únava, mírná bolest hlavy. Hladina hormonů štěstí klesá a poutník přichází k řece Splínu, která vytéká z nitra jeho vlastní duše.

Tom si uvědomil, že mimo pár kamarádů z řad spolužáků, se kterými je v kontaktu osobním i onlajnovém téměř denně, se dlouho nepotkal s „ostatními“.

Kdo jsou „ostatní“? Známe je všichni, v pozdějším věku jim říkáme většinou známí. Tím se odlišují od přátel, se kterými jsme v bližším kontaktu. Ale ostatní-známí dotvářejí náš svět a ten by byl citelně chudší, kdyby v něm nebyli. Tvoří přechod mezi blízkými a neznámými, anonymními. Lidé, které nevídáme denně, i když můžeme, se kterými se většinou ani nezastavíme pro pár slov, i když můžeme.

Ostatní-známí představují rodiště přátel. Jak se v čase zrající osobnosti spolu s námi mění, stává se, že kolečka dříve do sebe nezapadající zapadnou a zrodí se přátelství. Děje se i opačné, když se cesty zvolna či zlomově rozcházejí.

Tom poznal, že i člověk považující se za hůře hledajícího přátele potřebuje „ostatní“. Málo, občas. Ale potřebuje. Domácí školáctví mu sebralo vynucený kontakt s ostatními.

Zaklínadlo nedůvěřujících či nepřejících: socializace dítěte. „A je to tady!“

Není. Kde je vůle, tam je cesta. Nabídl jsem jich Tomovi několik, od svolání setkání v cukrárně či někde na sportovišti až po možnost vrátit se do školy. Ani si nepamatuji, jestli vůbec něco odpověděl. Splín pominul spolu s únavou, poznání zůstalo.

Zobrazení: 1

Komentáře nejsou povoleny.