Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

… že mě nebolela hlava! aneb Nepodceňujme zprávy těla

Nenápadný ranní rozhovor. Mno, ranní… Pozdně ranní. Sám to nemám rád, když přijdu o vědomou účast na nejranějším dětství dne. Toto křehké dětství pro mě končí zhruba osmou středoevropskou hodinou. Když ale předchozí den končí hlouběji ve svém následovníkovi, odpouštím si promarněné rané ráno.

Tedy chystání snídaně, u toho pár otázek a odpovědí co kdo z nás bude ten den dělat. Můj cíl byl naslouchat pečlivě tělu, jestli a jak moc je ještě potřeba odpočívat. Dnes mi to zní jako vzdálená minulost, když jsem ještě býval stoupencem hrdinných řad lidí, kteří nachlazení vyřadili z nemocí a signálů těla kamsi do svých výzev, později čelendžý, aby tak hrdinně svým potomkům ukazovali, že devastace jemnějších signálů těla přehlížením až opovrhováním je příznakem odpovědnosti a profesionality. Tedy odpočinek… asi.

„Víš, co je zajímavý?“ vytrhla mě z úvah nad vlastním přístupem Tomova řečnická otázka. Ani jeden z nás nečekal, že se budu snažit odpovědět, ani opravdu, ani v nějakém „kvalitním“ žertu.

Že od tý doby, co sem místo školy doma, mě nebolela hlava. Dřív sem si zvyk‘, že to bylo skoro každej tejden aspoň jednou. Teď už nic, když nepočítám nějaký to občasný motání spojený s dýcháním.“ S uspokojením pokračoval ve snídani.

Zrovna včera jsem znovu nahlížel do Žádosti o individuální vzdělávání, kterou jsem tvořil v listopadu loňského roku. Důvody žádosti jsem použil i pro žádost do Svobodné školy Arktur. A poslední věta důvodů zní:

… Bývá opakovaně nemocný lehčími infekčními chorobami.

a

… To vše by se mělo promítnout do výrazně snížené nemocnosti žáka jako projev narůstající spokojenosti.

Pro mě příjemný pocit, vlastně takové ranní nadšení! Tak rychle budovaný jeden z podstatných pilířů pomáhajících udržet se v normálním stavu – být šťastný. Nemám teď na mysli štěstí rodiče, že je dítě zdravé, mám na mysli samotné štěstí dítěte. Z pohledu středoevropské společnosti je nezbytné, aby se dále vzdělávalo – nemá přece ještě ani ukončené základní vzdělání. Není mu přece ještě ani patnáct let, natož osmnáct! Přitom sedíte u snídaně kousek od člověka, který si uvědomuje souvislosti, příčiny a následky svých rozhodnutí, připravený nést odpovědnost za ony následky. Zde upozorňuji, že „připravený nést odpovědnost“ neznamená „zcela beze zbytku předem vím, co mi to či ono přinese, a tak s tím také počítám“. Tuto záměnu občas vnímám kolem sebe a působí na mě jako kleště – majitelé onoho VÍM se uzavírají do rozhodování pouze v uzavřeném prostoru, ze kterého obtížně vystupují. O tom, jak děravé a nepatrné je naše VÍM, spíš jinde.

Zpátky k snídaňové radosti. Tedy sedím kousek od bytosti, která hraje roli syna, já roli otce. Další z chvil, kdy si citelně uvědomuju, jak komické je naše rozumové uchopování vlastních světů. Malý záblesk zamíří ke starším „dětem“, trojici dnes už hluboko za hranicí dvou desítek let života. V úsměvu rozpouštím jemné „škoda, že…“ Zkrátka jsem před dvaceti, patnácti, deseti lety ještě nebyl připravený a schopný dopřávat jim prostor, jaký mohu dopřávat dětem dnes. Smíření…

V každém případě mohu jen doporučit, abychom „dětské“ zprávy o tělesné nepohodě ve vztahu ke školní docházce nebrali na lehkou váhu. „Vydržet“ a „přežít“ v nepohodě psychické dopadá do tělesných úrovní a považuji za nezbytné, abychom i své vlastní životy vedli mnohem citlivěji a také tak nahlíželi na ty dětské, nám propůjčené k chvilkovému provázení. Tím spíše, že jsme vzorem oněm pozorně nás sledujících dětí. Doba, kdy překonané známky nemoci byl atribut hrdinů, je už pryč. Žijme šťastně, což přirozeně znamená ve zdraví.

Zobrazení: 11

Komentáře nejsou povoleny.