Odpověď nebude univerzální. Nehledám proto odpověď pro vás, ale pro sebe.
Kdysi bylo radostí mít možnost chodit do školy a získat nejzákladnější dovednosti – číst, psát a počítat. Tahle trojice svého času otevírala svět příležitostí pro uplatnění. Uplatnit se znamenalo dostat práci, za práci odměnu na živobytí. Živobytí znamenalo, že mám kde bydlet a že mám co jíst.
Holý kmen se třemi větvemi přímo volal po další péči, zušlechťování, roubování, hnojení a zalévání. Dočkal se a objevila se první nesmělá zelená koruna štíhlého stromu, tvořená už více větvemi – dalšími předměty.
S dalším pěstováním a košatěním stromu se touha po poznání patrně spontánně proměňovala ve strategii úniku a přežití, vyhýbání se povinnostem. Protože projít spletí větví a větviček už byla povinnost, k jejímuž splnění je třeba lákat na odměnu nebo hrozit trestem.
Pokud už před padesáti či osmdesáti lety byla škola košatým stromem díky množství poznatků a touze je vetknout do mladé generace, jaký obraz použít pro současné školství?
Zajímavé je, že všechny starší generace podporují nebo alespoň doposud podporovaly košatění stromu a potřebu seznámit své děti se všemi jeho větvemi a větvičkami. I přes možný vnitřní střet „chudák ten náš syn/ta naše dcera“ a „hlavně ať se co nejvíc naučí, aby měl v životě co nejvíc možností“ to z mého pohledu pořád vypadá na vítězství druhého pohledu – je to vlastně pěkné Splněno do seznamu forem rodičovské péče. Zároveň i ony generace vzpomínají, s jakými radostmi, obtížemi, nechutí či nezájmem procházely ony svůj strom vědění základní školy, tenkrát mnohem prostší.
„Chceš přece něčím být, ne?“
„Bez toho tě nikde nebudou chtít…“
„Tohle je úplný základ…“
O takové podobné výroky se spravedlivě dělily či si je půjčovaly celé generace učitelů a rodičů. V tomto byly jednotné.
Základní vzdělání dál nepřetržitě bují. Zlepšují se technologie, které mnohé sdělování poznatků usnadňují, zpestřují, obarvují. Kolik je na každé téma každého předmětu webových stránek s vysvětlením, s procvičením, kolik je dostupných zábavných videí!
Zároveň ale fakta přibývají a stoupají nároky na schopnost žáčků vydržet nápor – už jen to vše vyslechnout či přečíst.
S rostoucím množstvím informací ve škole i mimo školu stoupá potřeba těla odhazovat nepotřebné, čistit, zapomínat. Prostě a jednoduše, abychom se nezbláznili.
Takže čím dál kvalifikovanější učitelé předávají pomocí čím dál modernějších pomůcek čím dál větší množství informací. Pokud to dělají s láskou ke svému oboru, jistě neodolají podělit se o úžasné detaily, které lidstvo odkrývá na každém kroku. Pokud učitel učí setrvačností či s dokonce s odporem, ještě více umocňuje potřebu odhodit nadbytečné informace, i s učitelem.
Základní vzdělání. Když se podívám na probírané učivo druhého stupně a vyberu si pár vědomostních soutěží v televizi, začnu zjišťovat, že úspěšní finalisté a vítězové mají velmi dobré znalosti úrovně druhého stupně základní školy, mnozí dokonce i střední – to v případě, že je obor či předmět bavil. Vypadá to tedy, že každé dítě opouštějící základní školu bude schopné kvalitně soupeřit s účastníky vědomostních soutěží… Pak asi takové soutěže nedávají smysl, když to vlastně všichni umíme, známe… Máme přece ukončené základní vzdělání, takže nám odpovědi na otázky z všeobecných znalostí nedělají potíže, že?
Základní vzdělání. Pro mě znamená malou část objemu učiva, které aktuálně v České republice pumpujeme do dětí. Ty minimálně do vstupu do školy jsou ještě houbami okamžitě vstřebávajícími každou drobnost, detail, slovo, pohyb, reakci. Houba se ale ve škole rychle plní, obsazuje, často se ztrácí touha, pak i zájem. Přichází strategie přežití. Jen pár výjimek udrží jakousi radost do závěru základní školy. Ovšem je potřeba podotknout, že světlo školy v drtivé části školní docházky představují spolužáci, radost, často jediná, pramení z přátelství a sdílení radostí a strastí školního života.
Robustní základ informací a dovedností, které pomáhají orientovat se ve světě právě tak, aby člověk mohl jít svobodně vybranou cestou za svým štěstím. Pro někoho je k tomu potřeba zlomku aktuálního učiva základní školy, protože touží být pastevcem nebo řidičem auta. Pro někoho je základní škola nastartováním touhy rozebrat rozumově svět na malé součástky a vrhá se přes střední školu na vysokoškolská studia.
Mezi dovednosti počítám schopnost komunikace a empatie, třeba schopnost navštívit úřad a vědět, jak se chovat, jak jednat s úředníky. V mém balíčku nesmí chybět dovednost soucitu, znalost pestrosti sociálních prostředí. A v neposlední řadě, možná spíš v první řadě, nesmí chybět sebevědomí. Ne to americké, často povrchní a nafouklé, vyvolané potřebou se prosadit za každou cenu, ale střízlivé středoevropské sebevědomí, které dovoluje majiteli rozhodovat se svobodně o poslušnosti vůči autoritě, nastavení hranic, vhodným způsobem odmítnout či rozporovat cokoliv, co není v souladu s jeho přesvědčením. Důvěřovat svým schopnostem a nebát se odlišit se.
Zkrátka absolvent základní školy by měl mít robustní pro celý život vybudované základy své osobnosti. Ty bude celý život obohacovat zkušenostmi, rozvíjet ve vybraných oborech dál a dál své znalosti a dovednosti.
Roberta Fulguma a jeho Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, bych tímto rád trochu rozšířil o školu základní.
Zároveň mi připadá důležité zdůraznit, že můj obraz absolventa základní školy vykresluje samostatného za sebe odpovědného člověka, nebere ohled na společenskou a právní dohodu, že „dospělý“ znamená v České republice dosáhnout věku osmnácti let.
Komentáře nejsou povoleny.