Proč se to učím?

Běžná otázka. Cítím, jak hlavou probíhají mnohé zažité odpovědi. Jsou v různých úrovních, to i podle nálady, kterou zrovna mám.

„To je základ, to musí každý znát.“
„To je proto, že na to navazuje učivo ve vyšších třídách, víš?“
„Zkrátka to budeš potřebovat, tak se to nauč!“
„Hele, my jsme se to taky museli učit, tak dělej!“
„Nechceš přece dostat špatnou známku, že?“
„Chceš přece dostat tu slíbenou odměnu, když budou na vysvědčení jen dvě dvojky, ne?“
„Chceš jet s klukama na ten výlet, tak se nezdržuj.“

Ve škole je nabídka omezenější.

„Chceš přece dostat za odměnu berušku, že?“
„Chceš přece nasbírat pět berušek a za to dostat jedničku do notýsku/Bakalářů/iŠkoly/SAS…?“
„Nechceš přece dostat černý puntík?“
„Nechceš přece dostat za pět černých puntíků pětku do notýsku/Bakalářů/iŠkoly/SAS…?“

Ale zase je stupňovaná podle ročníku a fáze školního roku…

„To je proto, že na to navazujeme učivem ve vyšších třídách.“
„Chceš přece dostat jedničku na vysvědčení?“ to v případě, že je skutečně naděje.
„Chceš přece dostat pěknou známku na vysvědčení?“ to v případě, že už to není tak jisté.
„Chceš přece mít vyznamenání?“ to v případě, že je skutečně naděje.
„Nechceš si přece <předmětem> pokazit vyznamenání?“ to v případě, že je to spíš na hraně.
„Nechceš si přece <předmětem> pokazit průměr na vysvědčení?“ to v případě, že vyznamenání to rozhodně není, jinak žádná sláva.

A když přestává fungovat síla a váha známek, přichází další stupeň…

„Nezapomeň, že se průměr píše na přihlášku na střední školu.“
„Chceš se přece dostat na tu vybranou školu, ne?“
„To budete probírat i na střední, tak to musíte znát.“
„Přijímačky se blíží a tohle tam může být.“
„Nezapomeňte, že jste silný ročník a na střední školy bude nával.“

Připomíná vám některá odpověď sebe či své okolí? Chybí ještě nějaká typická?

Všimli jste si? Žádná odpověď nevysvětluje praktickou potřebu, užití v životě. Pokud tedy nepočítáte za praktické využití potřebu dostat se na vyšší stupeň, kde se s malou obměnou mohou odpovědi opakovat.

Jak najdete lépe v mnohých dílech a studiích odborníků, práce s motivací. Jedna vychází z tazatele, který se touží něco dozvědět – vnitřní motivace. Druhá vychází z odpovídajícího, který má touhu nebo povinnost něco předávat bez ohledu na to, zda existují natěšení tazatelé – vnější motivace.

A vnější motivace má zpočátku vlídnou tvář odměny, velmi rychle a snadno se proměňuje ve strach z neprospěchu, neúspěchu, ostudy, domácího soudního líčení, zakázaných radostí života.

Je nám asi všem jasné, že největší sílu, mnohonásobně přesahující jakékoliv jiné cesty, má vnitřní motivace – touha se něco dozvědět, naučit, prožít, zjistit, vyzkoušet.

Zkusme v sobě najít touhu pravdivě odpovídat dětem na otázku Proč se to učím?

Ano, možná budeme muset říct „Nevím.“ Skvělé.
Nebo budeme muset odpovědět podle svého náhledu „To je hloupost.“ Výtečně.
Kéž se nám podaří alespoň někdy použít odpověď „Tak podívej, tamhle ten pán/tahle paní/já v práci/v autě/v obchodě/v přírodě … potřebuji… a tohle mi k tomu pomáhá/bez toho bych to nezvládl/a…“ Nádhera!!!!