Tak už se to chystá. První hodnocení práce domácího školáka. Přesněji první oficiální hodnocení.
Před hlavou mi běží filmový pás okének posledních měsíců, každé okénko jeden den. A pan Zvyk měří metrem z minulého století, kolik je zaplněno z každého dne, týdne, měsíce. Má knír, aby si mohl pod ním důležitě mumlat, když si do důležité složky s nápisem Statistika efektivity procesu učení žáka základní školy s individuálním vzděláváním v domácím prostředí. Než to dočtu, zapomínám začátek. Nicméně Zvyk se tváří nenahraditelně a zapisuje a zapisuje, jak posouvá pásem v čase. S napětím sleduji spolu s ním okénka a snažím se sladit svůj dojem s jeho měřítkem. Bude to stačit? Co jsme všechno nestihli z představ a plánů? Kolik zajímavých věcí zůstalo nedokončených?
Uvědomuji si, že jsem si stoupl. Srovnal nohy, napřímil tělo, zvážněla mi tvář. Pan Zvyk vyvolal zvyk. Tak koho to tady vlastně hodnotíme? Žáka nebo rodiče? Toma nebo mě? Obávám se, že potřebuji pár sekund na odpověď.
Spásných pár sekund. Není potřeba víc na přeladění, na změnu situace. Jistě, objektivně se nemění, ale já v ní se měním. Na své tváři cítím široký úsměv. A to je výjimečná příležitost. Nevyslovené Pohov! Rozchod! uvolnilo napětí v mém těle a popravdě ani nemám důvod se ohlížet, zda a co dělá pan Zvyk. Se ztrátou mé pozornosti zmizel. Zůstal po něm jen ten filmový pás.
Beru jej do ruky, ale už lehce a bez obav o dostatečnost obsahu. Také nedělám rozdíly mezi víkendy a pracovními dny, mezi ránem, odpolednem, večerem. Zkoumám na filmovém pásu život, ne proces učení. Pás mi vyklouzne z ruky a v tu ránu sedím jako divák ve velikém sále. Nejsem sám, sedíme s Tomem vedle sebe a díváme se na obrovské plátno.
Před námi se odvíjí příběh posledních čtyř měsíců. Přistihuji se, jak jsem se uvelebil a mám v sobě očekávání, jako kdybych neměl vůbec tušit, co bude ve filmu ke spatření.
Vidím pestrý, barevný svět. V něm dva chlapi, kteří jsou občas nejistí, ale častěji jistí. Je vidět, že je to spolu baví. Je vidět, že hravost a vynalézavost je jim vlastní. Je vidět, že jsou spolu rádi.
Je vidět, že se pouští do věcí, u kterých oba předem chápou, že nemají valný praktický význam. Ano, nemají, a přece je dělají. Hlavně Tom. Úspěchy a minimálně stejně neúspěchů. Nedokončené věci. Ztráta zájmu, změna zájmu. Poznávání sebe sama, svých hranic, schopností, rezerv. A úspěchy, radost z nich, pochopení souvislostí. Protože si na ty věci mohou sáhnout. Zápisky do aplikace Objevování, kterou si sami tvoří. Poznávání, jak náročné je „jen denně napsat, čemu jsem se věnoval“.
Film jsem při tvoření hodnocení pouštěl ještě párkrát, hledal jsem opomenuté věci, doplňoval. Uzavíral jsem svůj díl odpovědnosti s pocitem, že dílo jest dobré. Dobré pro Toma jako člověka vplouvajícího do vod seberealizace v dnešní společnosti. Dobré pro mě jako pro otce, který má dostatek času a prostoru nabízet svá poznání k prozkoumání synovi. Nekonají se testy, nekoná se tlak na přijetí.
Zavřel jsem desky s hodnocením a s velkou radostí nezahlédl ani stopu po panu Zvykovi… Že by to už vzdal?
Komentáře nejsou povoleny.