Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

To by byla úleva! ale Nejde to zastavit

To by byla úleva! Otřít z čela pot, mávnout rukou, povytáhnout trenky do pasu, nechat zaskřípat židli při dosednutí a syknout jedním lahodným chmelovým nápojem! Opřít se do světa kolem sebe, pohrozit politikům fyzickou likvidací, radnici poradit, jak se má správně řídit město, sportovce poslat pořádně makat do práce, protože za takové výkony nic jiného nezaslouží. Povzbudit děti, ať se ve škole snaží a ať to nějak vydrží, všichni musejí a my taky museli. A v noci ulehnout s pocitem, že jsem svět kolem zase trochu poopravil.

Pot je na čele často, alespoň pomyslně, zevnitř. Tak horké je totiž uvědomění, jak hluboké jsou brázdy stereotypu společnosti, vepsaného do mého života, který chtě nechtě nese otisky poslední třetiny minulého století. Pořekadlo o starém psu a nových kouscích, jen…

Jen… žiju v době, kdy nemusím „šlapat brázdu“. Jistě, kdesi vzadu slyším profesionální reptaly, kteří mají vybroušené argumentační proslovy odladěné desítkami hodin debat o uspořádání světa v ladění „NEJDE“ – „ŠPATNĚ“ – „NEMŮŽU“. A s narůstajícím věkem a pohodlností jen zdokonalují obranu proti změně, prohlubují brázdu a volají, že z ní nelze vystoupit.

Stává se mi, že mám divný pocit, když se v dopoledním čase nevěnuji práci. Stojí mě trochu úsilí uvědomit si, že jsem ve večerních a nočních hodinách odpracoval víc, stojí mě trochu úsilí uvědomit si, že mnohé z činnosti, kterou za práci nepovažuju, do ní také patří.

Stává se mi, že mám divný pocit, když Tomovo dopoledne není čtyřhodinový maraton „učení“. Stojí mě trochu úsilí si uvědomit, že za víkend se při novém vlastním malém filmařském projektu dostal od popisu cíle přes návrh kroků, soupis potřeb, vyhledávání potřebných zdrojů, výrobu pomůcek napodobujících profesionální exteriérové vybavení, začíná plánovat realizaci. Aha, to je vlastně nesrovnatelné se školními možnostmi výuky na ZŠ, hodinově to výuku snadno překonává a výstupy jsou spíš na úrovni střední školy, možná spíš v závěru. Navíc roste jeho sebevědomí, odpovědnost, potkává chyby, zraje. „Tak co, ještě máš divný pocit?“ ptá se mě trochu vyčítavě, ale s úsměvem a tolerancí mé nadbrázdové já.

Mám štěstí. Na rozdíl od reptalů mohu, smím a chci . Takže bez ohledu na převládající šeď vlasů a množství varhánků na čele znovu a znovu zkouším nové kousky, i když pohledem pořekadla nejsem právě psí benjamínek. Radost z možnosti pozorovat vnitřní obrazy, zaslechnout nenápadná postrčení, nápady, inspirace a mít možnost to vše zkusit promítnout do vnějšího světa! Opojný DAR.

Cosi spojené s tímto darem po každém otření potu z čela, po každém poklesnutí nálady, že mě brázda stereotypů nepozorného stáhla k sobě, po každé pochybovačné otázce, zda jsem si jistý cestou, kterou provázím svého syna, ozve se TOUHA. Touha znovu a znovu vylézat ze zatuchlé brázdy a ucítit radost z pohledu do dálky, ze svěžího větru ve tváři, z cesty, která sice občas prochází mlžnými oblastmi, ale na jejímž konci vidím světlo. Nevidím v něm obrysy ničeho určitého, ani se o to nesnažím. K uspokojení a vybuzení přívalu energie mi stačí, že je to cesta ke světlu, ke štěstí, pro všechny, kdo jsou ochotni jít a hledat.

Mám štěstí. Nejde to zastavit. Díky, že to nejde zastavit! Kdybych zůstal v brázdě, se kterou nesouhlasím, která mi nevyhovuje, ať už se týká vzdělávání či jiné oblasti, cítil bych své vlastní umírání, stagnaci, život bez pohledů do dálky a větru ve tváři, život bez úžasu z krás života.

To by byla úleva! je jen rozpuštěný obraz visící kdysi dávno na ulicích na každém kroku…

Zobrazení: 40

Komentáře nejsou povoleny.