Vyslechl jsem příběh plný radosti a dojetí z daru, jaký jen může učitelské srdce dostat.
Je v jednom okresním městě základní škola, jedna z mnohých. V té škole třída prvňáčků, která se sešla v takovém uspořádání, že se stala světlem učitelského světa své učitelce Ivance. Ta po vyčerpání v předchozích letech a dvouleté život zachovávající pauze v třídnictví je v tomto školním roce paní učitelkou, která se mnohé ráno těší do práce na své žáčky. A když se stane, že je ráno těžší, bolavé či smutné, stačí chvilka se svými prvňáčky a radost je opět na scéně.
Nedávno byla třída v městském muzeu. V předchozích dnech narůstající těšení, konečně pěší cesta ze školy do muzea. Tam čekal mladý nadšeně vykládající průvodce, který děti zaujal a ony se zájmem a naprosto soustředěně sledovaly celý výklad. Průvodcovský úžas z dětí byl nepřehlédnutelný, i slovně jej vyjádřil při loučení se s třídou. A na cestě zpátky do školy se děti daly spontánně do zpěvu. Dopolední většinou postarší páry na náměstí se zastavovaly a s údivem a úsměvem provázely pohledem děti směrem ke škole.
Slzy dojetí v očích měla paní učitelka ve vyprávěném příběhu, měla je i při vyprávění tohoto příběhu. A říká, jak často a upřímně děkuje za dar v podobě této třídy. Díky, Ivanko, za sdílení své radosti, díky, Světe, za to, že tento příběh a jeho dětská společnost jsou a proměňují svět školy a všech blízkých zevnitř tím nejpřirozenějším způsobem…
Komentáře nejsou povoleny.