Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Nejistota… a setrvačnost v nás

Vypadalo to jednoduše. Zkrátka budeme hledat cestu, jak co nejlépe skloubit okamžitou náladu a schopnosti s objevováním. Za tu krátkou dobu v oficiálním domácím prostředí a mockrát nárazově v předchozích letech se stále potvrzuje: soustředěný tazatel se zájmem o odpověď dosahuje neuvěřitelné efektivity.

Vlastně se není co divit, lépe můžeme se divit stejně, jako to děláme u malých dětí, které vstřebávají s úžasnou intenzitou prozkoumávaný svět, a to ten hmatatelný i všechny ostatní. O tom jindy.

A přece zase přišla! NEJISTOTA! Máme 12.30, to ostatní ve škole mají za sebou nějakých pět vyučovacích hodin. Obrovská, ale skutečně obrovská setrvačná síla se, vědoma si své pozice, sebevědomě ptá:

„A bude to stačit, že jste se tady něčemu věnovali asi tak dvě hodiny?“

První reakce těla je malý krok zpět.
Pak údiv nad tím, že je to zpět.
Pak záblesk pocitu provinění, nesplnění povinnosti… Jen dvě hodiny!
Pak..

Pak teprve se ozve hlas, který je usměvavý, nenaléhavý a jistý si tím, že je sice každou chvíli zašoupnutý někam do pozadí, ale vždy znovu a znovu se trpělivě vrací, aby odpověděl:

„Jistě, že to bude stačit, už teď to stačí. Uvědom si, milá Setrvačnosti, že tady ti dva prošli za dvě hodiny něco z minulých ročníků, pak to, co je letošním školním tématem a vzápětí na to navázali věcmi kdesi z rozhraní tradiční deváté třídy a střední školy. Jenže vše to bylo propojené jednoduchostí a přirozeností, bez hranic vyučovací hodiny, bez hranic vyučovacího předmětu.“

Uf! Úleva stejně velká jako ona Setrvačnost. Díky. Nejistota je pryč. Pro tuto chvíli. Vím, všichni to víme, jen máme málokdy příležitost si to uvědomit, v jak obrovském návyku se drží naše posuzování sebe sama. A když se tento váš život začal v normalizačních sedmdesátkách, co vám mám povídat 🙂

Zobrazení: 3

Komentáře nejsou povoleny.