Kdo odpovídá za vzdělání mých dětí?

Kdesi hluboko v sobě mám pocit odpovědnosti. Je tam odjakživa, nemusel jsem ho sázet pomocí paragrafů, nemusel jsem ho lákat na pamlsky ani mu vyhrožovat nesvobodou.

Smlouva

Připadal jsem si komicky, když jsem podepsal převzetí odpovědnosti za vzdělání syna ve chvíli, kdy nastupoval do domácího vyučování. Nikdy předtím mě nenapadlo, že by mohla odpovědnost za vzdělání mých dětí být mimo naši rodinu.

Ano, pamatuji si, že jsme jako rodiče občas z žertu na stejně myšlené pokusy „co kdybych dneska nešel/nešla do školy… a musím tam?…“ odpovídali, že bychom měli potíže s různými stupni úřadů, kdybychom to dovolili, takže museli. Jenže to byla řeč jen o rodičovské povinnosti poslat děti do školy.

Dnes vnímám odpovědnost za vzdělání jako neoddělitelnou od majitele neuchopitelného pojmu „vzdělání“. Já jako sebeodpovědnější rodič můžu odpovídat za to, že dvouleté dítě nebude běhat po silnici, protože mám dostatek lásky a síly, abych mu v tom zabránil, ideálně mu dovolil zažít bezpečně zkušenost, že je dobré držet se chodníku. Ale jak mohu odpovídat za metry či kilometry nervových propojení jiného člověka či jeho duševní rozpoložení?

Prakticky je to pro mě jednoznačné a kdokoliv se začal zajímat o vzdělávání jinými cestami než „škola-smiř se s tím-vydrž to-přežij-máš tam přece kamarády-chceš přece na střední školu“, hned v počátku narazí na slovo MOTIVACE.

Motivace

A když s přes brýle motivace podíváme na chování dětí, učitelů, klasické vyučování, koníčky, sporty, najednou jasně uvidíme, že největší překážkou není ani intelektuální hranice, ani kvalita učitele. Jistě, svou roli tyto i další okolnosti hrají, ale právě motivace je podle mého klíčovou, první a nejdůležitější pro schopnost, přesněji možnost ZÍSKAT ZNALOSTI ČI DOVEDNOSTI.

Najednou denně kolem sebe uvidíte situace, kde můžete míru motivace pozorovat. Já pozoruji dnes téměř jedenáctiletou dceru, jak od svých sedmi či osmi let vaří a peče, jak neváhá otevřít kuchařku na složitých receptech, naučit se sama obsluhovat elektrickou troubu a vše, co s tím souvisí. Tom se už několik let prokousává anglickými návody a videi ohledně střihu videa a zvuku a dostal se na takovou úroveň, že jsem mu tiše předal tvorbu v této oblasti, protože je dál, než já za předchozích deset až patnáct let. Ten samý Tom si není schopen zapamatovat pár jednoduchých dat ze školního dějepisu, pár místopisných údajů ze zeměpisu, dokáže zapomenout na svou denní povinnost, neví, kde máme v kuchyni přístroj nebo hrnec, který nikdy nepoužil. A když se podíváte do světa dospělých, uvidíte to samé – kde motivace je přítomná a silná, kde je slabá nebo chybí.

Víc o motivaci třeba jindy, zpátky k odpovědnosti. Tedy vlastně jsem téměř u konce myšlenky. Připadá mi jednoznačné, že odpovědnost za své vzdělání nemohu nikomu předat. Ve vnějším světě jsou vlivy příznivé a nepříznivé, jsou režimy inspirativní a blokující. Onen křehký vnitřní stav „vzdělání“ je ale bez výhrad odpovědností majitele.

O tom, co si vlastně pod pojmem „vzdělání“ představuji, zase jinde.

Já jako upsaný majitel odpovědnosti za vzdělanost svého syna se tedy navenek vůči úřadům a naplňovatelům zákona, vyhlášek a předpisů tvářím, že jsem odpovědný. Skutečnost je pro mě jiná.

Respekt

Ale… Je zde opět jedno ALE. Opět jedna hluboko zakořeněná vlastnost, která mě dokáže tížit, pokouší se mě svázat, obtěžovat, tahá za lano zpátky do koryta, kterým kráčí celé generace. RESPEKT k předpisům, pravidlům .

Tenhle parťák je jistě potřebný a nezbytný pro soužití. Kdo si uvědomuje, že celý jeho život je soužití, je na cestě k trvalému štěstí.

Pokud ale sebevědomí Respektu naroste příliš, stává se obtěžujícím, svazujícím. V domácím vzdělávání mi připomíná povinnost prokázat každého půl roku, že odpovídám za vzdělání svého syna, ale podle představ státu, ne svých. Přináší to zkoumání, zda a jak dobře je Tom připravený či připravovaný ne pro život, jak jej vnímám já, ale pro potřeby, jak je určila nějaká skupina povolaných. Ono porovnávání je dalším závažím, které brání v letu. Stojí čas a další energii respektovat imaginární „povolané“.

Ale… TO JE SKVĚLÉ! Když má pro mě respekt takovou váhu a je ve mně tak hluboce zakořeněný, stačí si uvědomit, že bych měl stejně jako „povolané“ a vůbec jevy vnější RESPEKTOVAT SVŮJ POCIT!

Zároveň chápu, že stát chce mít jakýsi dohled nad kvalitou vzdělávání. Ovšem moje pochopení nepramení z dojmu, že je to nejlepší způsob, ale z respektu vůči státu a jeho pravidlům.

Umím si zároveň představit, že současná společnost, její velká část, potřebuje takový mechanismus, kontrolu, vedení. Umím si zároveň představit, že když dnešní děti zažijí vlastní odpovědnost, budou za deset, patnáct či dvacet let rodiči, pro které může být takový přístup samozřejmostí.