Přivírám oči a vzpomínám. Nemyslím, že bych usnul…
Před otevřenými vraty usměvavá tvář: „Jste první, pojďte dál!“ Procházíme mohutnými dveřmi do… jiného světa. Ještě nevím, čím vším je jiný, ale je.
Nejsme tu poprvé, jednu chodbu a jednu kancelář už známe z krátké předešlé návštěvy. Dnes to bude jiné, máme dostatek času a máme průvodce. Tedy průvodkyni.
„Anebo víte co, tady Adélka (fiktivní jméno; skutečné si samozřejmě pamatuji) je výborná průvodkyně, že? Provedeš je?“ Adélčiny oči přeběhly našimi tvářemi a její tvář ladí s vysloveným souhlasem.
Průvodkyně se nás ujímá s lehkostí. Výklad nemá naučený jako monotónní hlasy zámeckých uspavačů, pozorně sleduje, co nás zajímá. Vede nás od místnosti k místnosti, od místa k místu. Popis viditelného doplňuje barvami svých dojmů a vjemů. Když se všetečně zeptám na nějaké detaily či její zkušenosti, nechává mou otázku lehce dosednout, a pak stejně lehce uplete ze slov odpověď, kterou mi nabídne. Nikdy neodmítnu, protože odpověď je vlídná a pravdivá.
Potkáváme hlučnou skupinku děvčat, které plní úkoly připravené hry pro návštěvníky školy. Chichotají se jako krystalické esence dívčího světa správného věku a brzy mizí za rohem.
Chůze návštěvníka školou není bez rizika. Doslova na každém kroku najdete na podlaze, na stěnách, na nábytku všelijaké pomůcky, obrázky, fotografie, nápisy. Točíte hlavou kolem dokola, vždycky najdete něco, co vás zaujme. Nohy si s cestou musí poradit samy. Zatím je to dobré, neupadl jsem.
Názvy místností a semafory na jejich dveřích jsou jasné, jejich množství a umístění se návštěvníkovi, alespoň mně určitě, brzy pomíchají.
Jsme v dílně, tady je naše průvodkyně ve svém živlu. Mezi její koníčky, spíš víc než koníčky, patří oživování starých věcí. Za označením „recykluju“ se ovšem neskrývá bezduchá výrobní linka na zpracování plastu, ale pozorné sledování světa většinou mimo obzor mnohých z nás. Množství zapomenutých, ztracených či odhozených věcí, často drobných, je výsledkem. Když poslouchám její vyprávění o své zálibě vdechnout věcem nový život, někdy novým tvarem či nevšedním použitím, cítím, jak zpomaluje čas. Ostatně, úhly pohledu, kterými se naše průvodkyně dokáže podívat na svět, se s rychlostí neslučují. Když nezpomalíte spolu s ní, nic neuvidíte. Přemýšlím, jestli je podstatnější ona reinkarnace hmoty nebo právě zpomalování dnešního hektického světa pro sebe i okolí. Na co zaměříte svou pozornost, to roste…
V prvním patře se můj pohled propadá o pár hlav níž, tam cupitá malý kluk a brzy už se na něj můžu podívat rovně. Šplhá totiž na židli a je vidět, že jeho momentální poslání zcela naplňuje svět – je nezbytné ořezat hromadu pastelek. Jednu za druhou dává ochutnat elektrickému ořezávátku a ty, co prošly klukovskou silou a pečlivostí, mají špičku, že by jim šíp záviděl. Jeho „kolegyně“ starší generace nám nabízí kváskový chléb, pití. Dozvídáme se, že stejně jako pár dalších tu řezač tak trochu ochutnává školu dřív, než je obvyklé. Pozoruju, že moje chápající kývnutí ani trochu neváhá, úplně přirozeně sem tihle drobci zapadají. Patří sem.
Naše průvodkyně nás vede do ateliéru. Než se tady otočíte kolem dokola, zláká vás výtvarka na stole, šicí koutek se šicími stroji, hrnčířský kruh, místo k odpočinku nebo psací stroje z doby, kdy k otisku písmene na papír bylo potřeba trefy a síly. A věřím, že jsem něco přehlédl. Nejde ale přehlédnout usměvavé tváře obsluhujících průvodkyň. Dostáváme nabídku tvoření v různých podobách, které si pro návštěvníky připravily. Teď s díky odmítáme, jsme na prohlídce s naší průvodkyní.
Jdeme do velké místnosti, kde každý kout voní jinak – tu zeměpisnými mapami, tu knihami o světě zvířat a rostlin, tady stavebnicí. A tady jsou na gauči ponořeny do chytrého světa dva páry pozorných dívčích očí, samozřejmě každá má v dlani svůj vlastní svět. Přestože tuším, že můj hlas a můj slovník jim bude znít asi jako kdyby na mě promluvil Rudolf II., přesto neodolám a reaguji na střípek z jejich smíchuplného rozhovoru. Překvapení – rozumí řeči mého kmene a odpovídají, v klidu s úsměvem a přidají ještě další slova. Ne, že jsou sestry mě nenapadlo, ne, mladší z nich působí dojmem mnohem starší dívky.
Průvodkyně nás trpělivě provedla všemi zákoutími školy, ukázala nám i vstup na zahradu, na které v dálce hoří oheň. Děkujeme za její čas. „To jsem se ještě chtěl zeptat…“ Aha, druhá třída? Nesnažím se zakrýt překvapení a obdiv.
Teď přichází čas, abychom i my splnili úkoly z poznávací hry. Putujeme teď už známými místnostmi a chodbami, i když podle názvu dokážeme najít málokterou na první pokus. Plní se nám řádky křížovky. Potkáváme nadšenou trojici luštitelek, které právě nadšení opadlo, protože ta kytička, co ji do políček napsaly, má nějak málo písmenek. Váhám, jestli umějí číst, protože věk dívek a žen poznávám asi tak do čtyř let a pak po sedmdesátce, i tak ne vždy úspěšně. Dáváme se do hovoru a nadšení je zpátky – ona má ta kytička v básničce ještě druhé jméno!
U kváskového chleba se tentokrát občerstvujeme. Správce pastelek si dal pauzu, ale už se vrací a nabízí své starší průvodkyni kurz řezání. Nelze odmítnout, takže i my se zpovzdálí dozvídáme tajemství šípovitých pastelek. Kváskový chléb mi velmi chutná.
Jdeme se podívat ven. Tady se právě jeden z malých návštěvníků otevřených vrat školy přitahován magickou silou japonské pily přihlásil k výrobě knoflíku z dubové větve. Větev má v řezu krásnou květinku, kluk ve tváři natěšený výraz a obsluhující průvodce klid a zkušenost – pila je pro děti v jeho péči běžným nástrojem a pomocníkem. U ohně dostáváme nabídku opéct si buřta. Víc mě láká mátový čaj. Jeho chuť smíchaná s vůní ohně krásně ladí se slunečnou oblohou. I když před pár hodinami padaly zmrzlé krupky…
Zbývá najít poslední řádek křížovky. Květinka se ukrývá u dveří do džungle. Na druhý pokus stojíme u nich a tajenka je na světě.
„To už jsme tady dvě hodiny? To mi vůbec nepřipadá.“ Jakou větší pochvalu by si tahle škola a její spolutvůrci mohli přát od čtrnáctiletého kluka!
Nemyslím, že bych usnul. Už vím, čím je tenhle svět jiný. Liší se od očekávání, které v sobě nosí každý návštěvník a znalec klasické základní školy. Snad čím mladší, tím menší rozdíl mezi očekávaným a nalezeným. My z minulého tisíciletí můžeme vnímat rozdíl až propastný. To „jiné“ mi připadá hlavně v otevřenosti a vzájemném respektu mezi místními. V něm nehraje velkou roli věk. Kdo zná prostředí svobodných škol, možná nemá už ani potřebu uvědomovat si mnohé samozřejmé. Kdo nezná, doporučuji zkusit, zažít.
Věřím, že s každou návštěvou takové svobodné školy, jakou je Arktur, můžete rozlámat další a další přežité zkušenosti na malé kousky, odnést si spoustu námětů k zamýšlení. A třeba v nějakém pomyslném ořezávátku odstrouhnout přežité mrtvé obaly zakrývající živý střed, a ten se opět zvolna či rychle dostane zpět k barevné syté tvorbě, pro kterou je připraven.
Díky, Arkture!
Komentáře nejsou povoleny.