Pravocit

Jsem nadšený fanoušek českého jazyka. Vážím si ho jako nezastupitelného symbolu českého národa. Vnímám jeho možnosti a schopnosti zvláště v době, kdy se denně potýká s útoky mnoha anglických slov či zkratek. Angličtina je kratší. Tečka. Malebnosti a jemnosti ve vyjádření nemůže angličtina oproti češtině podle mého laického vnímání nikdy dosáhnout. Jsem hrdý na to, že mám možnost užívat darů českého jazyka.

Čeština není jednoduchá. Desítky pravopisných pravidel, desítky výjimek. Považuji se za spisovatele, veršotepce, milovníka dopsaných a dočtených slov. Správně napsaných, správně přečtených. Doprovázel jsem několik knih do tisku. U žádné z nich bych nedal ruku do ohně za to, že byla bezvýhradně pravopisně správně.

Když pozoruji Toma při psaní českého slyšeného textu nebo jen doplňovaných mezer v psané podobě, nedivím se, že se této činnosti snaží za každou cenu vyhnout. „Psát správně“ pro něj znamená věnovat každému slovu pozornost a projet seznam pouček, které se mohou vztahovat ke koncovce, předponě, kořeni, vztahu s jiným větným členem… Rychlost psaní klesá, únava rychle stoupá.

Troufám si říct, že Tom může být typickým žákem dnešní koncepce výuky českého jazyka – není horlivým snaživcem, ale není ani lhostejným flákačem. Takže se snaží, se střídavými úspěchy, za cenu obrovské únavy. Chyby se objevují v určitých pravopisných jevech – to signalizuje bílé stránky v encyklopedii pouček nebo chybu ve schopnosti je správně použít.

Miluji český jazyk. To neznamená, že jsem encyklopedií pravidel a výjimek.

Miluji český jazyk. To neznamená, že neudělám chybu. Ve svém pokročilém věku a své lásce k češtině najdu snadno a rychle jevy a místa, která napíšu správně, ale neumím je vysvětlit, najdu místa, kdy váhám, jak je správně napsat.

Za mě by bylo velkým úspěchem, kdyby pravopis ovládali minimálně vysokoškoláci. V mé sociální bublině musím říct, že zejména technické profese na pravopis velmi z vysoka kašlou, velmi mírně řečeno. Často i ostatní, často i jednatelé firem v oficiální komunikaci. Divíme se pak, že naše děti si v debatách o pravopisu připadají jako ve sterilní laboratoři, když ve skutečném barevném živém světě jsou jejich dospělé vzory na úrovni konce prvního stupně základní školy?

Za mě by bylo zcela dostačující, kdyby žák základní školy kdykoliv mezi 1. a 9. třídou dosáhl schopnosti jazykového citu, aby byl schopen psát víceméně bez chyb – PRAVOCITU.

Známe ho všichni, většinou ho rozumově přičítáme zejména množství dříve přečteného textu, knih, časopisů. Zkoušíme si při psaní představit to či ono písmeno a „kdesi“ v sobě hledáme „co se nám tam víc hodí“ nebo „co by tam rozhodně nesedělo“.

Věřím, že nejde jen o rozumovou záležitost. Koneckonců i oficiální psychologické studie používají pojem jazykový cit. Pro mě osobně jde o jeden z projevů intuice, která se nabízí všude tam, kde rozum udělá místo.

CÍL

Psát správně česky běžně používaný jazyka. Nechci dosahovat jazykového citu v přechodníku archaického slovesa v podmiňovacím způsobu ani u sebe, ani u Toma.

CESTA

Věřit, že je možné psát správně bez všeobjímající znalosti pravidel. Pozor na úlevné „alespoň základ by měl/a…“, i to oslabuje vnímání. Může na druhou stranu posílit víru. Každý si sám pro sebe vybírá, co je pro něj to nejlepší.

Vnímat první dojmy, velmi jemně přicházející před ohlušujícím příjezdem rozumem vydolovaných pravidel, pokud nedorazilo pouze devastující hlášení, že se nepovedlo nic najít.

Budovat jistotu, posilující první dojmy, pokud je slovo skutečně správně napsané. Bez vysvětlení, zdůvodnění. Posilovat ANO.

Pečlivě opravit místo, kde se nepovedlo zachytit první dojem, vládla nejistota až blok. Pomalu se tak tvoří spontánní výčet slov či jejich typů, kterým věnujeme zvýšenou pozornost, často spojenou i se situací… „jo, to je vlastně to, jak vždycky napíšu…“ Pomaličku se obrušují hrany, pomalu se uvolňuje napětí, rozpadá se blok. Vzniká prostor pro jistotu a ona dříve či později zkusí vstoupit. Tak ji nevyplašme.

Průvodce se snaží pomáhat v pěstování citu, ne tvořit sbírku chyb a obtíží, kterým je třeba věnovat pozornost. Průvodce může také upřednostnit skutečně používané civilní obraty a formy před učebnicovými chytáky, kterými se navzájem provokují a přetloukají ega celých generací zavilých šakalů, zapomínaje v roli „zkoušejících“, jak nepříjemně jim bylo před časem v kůži „zkoušených“.

Nemám vůli věnovat čas jakýmkoliv statistikám či studiím, ale jsem přesvědčený, že tato cesta má mnohem větší šanci na úspěch než cesta hlubokých znalostí větných rozborů, větných členů, vzorů, tříd a výjimek z toho všeho. Myslím si totiž, že akademických filologů není v řadách žáků základních škol mnoho.